Nejhorší částí práce seniorního vývojáře je jednoduchý úkol.
Z reality
Zažil jsem to sám mnohokrát:
Sedneme s kolegy vývojáři do zasedačky, začneme probírat technické záležitosti, big-picture řešení, u toho brainstormujeme nápady.
Probíráme, jak řešit věci systémově, složité problémy, na které někdo z nás narazil, u toho si trochu rýpneme do testingu a vedení…
Z takového meetingu pak vylezu nadšený, ještě se dvěma dalšími kolegy stojíme u dveří do kanclu a dokončujeme pár posledních myšlenek, které jsme za tu hodinu nestihli probrat.
Pak si skočím ještě pro kafe, sednu za svůj komp…
A najednou je všechno mé nadšení z předešlé hodiny pryč. Čeká mě tam totiž můj rozpracovaný úkol.
Ten úkol není nic náročného – na úrovni jednotlivých řádků kódu prostě vymyslet řešení, nebo ho jen odněkud zkopírovat, protože na webu je v podstatě všechno už vyřešené.
Stejný proces pak opakovat desetkrát. K tomu napsat 20 testů, které jsou všechny stejné a dají se vytvořit podle jednoho templatu.
Zní to jednoduše. Skoro u toho ani nemusím zapojovat hlavu…
Tak jakto, že se cítím otrávený?
Nechce se mi pracovat. Nechce se mi nad tím ani přemýšlet.
Hledám jakékoli způsoby, jak se zabavit něčím jiným.
Říkám si, že je to lenost. Musím se do toho nějak dokopat. Vždyť všichni kolem makají, dokončují své úkoly…
A tak se do toho nutím, ale má nálada klesá víc a víc.
Nadšení do práce znovu stoupne jen tehdy, když za mnou přijde kolega s nějakým „neřešitelným problémem“.
Tehdy se do toho společně ponoříme a jsme schopní to řešit i dvě hodiny v kuse. Kreslit si u toho diagramy. Sednout za jeho komp a psát společně kód.
Taky to zní jako „na úrovni jednotlivých řádků kódu prostě vymyslet řešení“.
Navíc – jeho problém je složitější než můj úkol. Často vyžaduje i víc práce.
Jak je tedy možné, že se mu věnuju raději?
Nevědomá změna
Ani jsem si neuvědomil, že jsem něco na své práci změnil.
Hledám jakékoli způsoby, jak se zabavit něčím jiným.
Tohle se ukázalo jako zásadní věc, která mi nakonec pomohla se posunout.
Nejdřív úplně náhodně: začal jsem se víc „tlačit“ do situací, kde bych mohl řešit větší věci než jen kód. Čistě proto, abych se nenudil u svého úkolu za kompem.
Netrvalo to dlouho a lidi kolem si toho všimli.
Člověk by čekal, že si toho všimne hlavně šéf a začne řešit, že „odevzdávám málo úkolů“. Ale stal se přesný opak.
Lidi za mnou začali chodit víc a víc pro rady s náročnějšími problémy – protože viděli, že si na ně rád vyhradím čas.
Moje pracovní náplň se najednou začala mnohem víc točit kolem technických meetingů, byznysových meetingů a diskuzí s kolegy.
A v té době mě začalo mnohem víc bavit chodit do práce.
Ale výše zmíněný „strašák“ se přece jen projevil.
Šéf za mnou s tématem „nedostatek odevzdaných úkolů“ nakonec skutečně přišel…
Vědomá změna
Přiznávám, měl jsem trochu štěstí…
Šéf na mě vysypal kritiku. Ale zároveň se ukázalo, že když se o negativech diskutuje správně, hledá se řešení – ne viník.
Můj rozhovor se šéfem nenabral směr „zkusit se vykecat z očividných nedostatků“, ale spíš:
„Ano, je to fakt. Pojďme probrat, co se s tím dá dělat.“
Šéf si pochvaloval moje větší zapojení na technických meetinzích, třeba i s klienty.
Viděl, že kolegové mou pomoc často vítají.
A zároveň rozuměl tomu, že když je někdo do práce nadšený, udělá jí mnohem víc, než když se do ní musí nutit.
Díky tomu jsme začali spolupracovat a cíleně pro mě vybírat práci tak, aby mě víc naplňovala:
- Méně implementačních úkolů, víc technických analýz.
- Účast na všech (ne jen náhodných) technických meetinzích.
- Zapojení do rozhodování.
Ukázalo se, že mám čím přispět i u byznysových rozhodnutí, nejen technických.
Jak jsem začal víc chápat kontext celého projektu, mohl jsem své schopnosti řešit problémy využít i na této úrovni.
Došlo to tak daleko, že jsem nakonec dostal na starost celý nový projekt.
A šéf věděl, že se mu budu věnovat – protože mě to baví.
Ponaučení
Kdyby mi někdo dřív řekl, že můžu jít za šéfem a otevřeně si s ním promluvit o změně pracovní náplně, nemusel jsem se víc než rok trápit tím, že mě práce nebaví.
Ale nebylo to jen o komunikaci se šéfem.
Celou situaci jsem si pak rozebral trochu víc do hloubky.
Psychologie za tím
Náš mozek se dlouhodobě učí řešit složité problémy.
A čím je v tom lepší, tím nudnější jsou pro něj jednoduché a rutinní úkoly.
Nuda se pak projevuje odporem – a tu činnost prostě neděláme.
Stejně jako nepřičichneš k něčemu, co ti smrdí.
Máme tendenci dívat se na sebe očima okolí.
A to často skončí sebekritikou.
Vidíme „ten člověk (= já) nepracuje“ → „fláká se“ → „jsem líný“.
Nejdeme do hloubky.
Neptáme se proč.
A tím pádem nevidíme, že problém není lenost, ale pracovní náplň.
Problém často není lenost.
Problém je, že běžné úkoly už nejsou dostatečnou výzvou pro mozek, který je zvyklý řešit složité problémy.
Řešením pak není pevná vůle ani nucení se do rutiny.
Řešením je najít způsob, jak věnovat víc času tomu, co je pro tvou hlavu skutečná výzva.
Co s tím?
Pokud je to tvoje situace, opravdu si promluv se svým šéfem.
Zkuste společně najít způsoby, jak upravit tvou pracovní náplň tak, aby tě bavila víc.
Příklady:
- Úkoly, které jsi doteď nikdy nedělal (analýzy, návrhy řešení).
- Větší zapojení do rozhodování.
- Lepší pochopení kontextu projektu (proč se dělají konkrétní rozhodnutí).
Když začneš svůj mozek „trápit“ víc, motivace, energie a nadšení se dostaví samy.
Ale pozor:
Tahle rada ti nepomůže, pokud tě programování pořád baví a jen se ti nechce pracovat.
A nesmíš si tím přidat práci navíc.
Jednu pracovní náplň musíš nahradit jinou.
Můžeš taky zjistit ještě něco jiného:
že programování samo o sobě už pro tebe není dost velká výzva.
Že pozice vývojáře ti začíná být malá.
Pokud je to tvůj případ, podívej se na Kariérní Navigaci, která vývojářům jako ty pomáhá s nasměrováním jejich kariéry.